ALL TIME LOW: „Mít pořád co říct je v hudbě jeden z nejtěžších úkolů“ (Rozhovor)

Pop-punkové legendy All Time Low míří zpět do Česka. Jak už naznačili na nedávném koncertu, znovu se s nimi uvidíme už tento červen. Co dalšího byste o nich měli vědět? Na to jsme se ptali v našem rozhovoru.

Čtveřice z Marylandu na svůj návrat nenechala dlouho čekat. Na vydařeném únorovém koncertu v SaSaZu se nechala slyšet, že se jich znovu dočkáme již tento červen. Stane se tak 11. 6. v rámci hradeckého Rock for People.

Abychom vám do té doby zkrátili čekání, přinášíme rozhovor pořízený před jejich poslední pražskou show. Frontman Alex Gaskarth se v něm rozpovídal o nové desce EVERYONE’S TALKING nebo výzvách i radostech více jak dvacetileté kariéry. A došlo i na sestavení hypotetického Mount Rushmore pop-punkové scény.

Dneska jsme tu s Alexem z All Time Low. Rádi vás vidíme zpátky v Praze. Od vaší poslední zastávky v Lucerna Music Baru jsou tomu nějaké tři roky. Máš s Prahou spojené nějaké vzpomínky nebo příběhy?

Párkrát už jsme tu byli a milujeme tu hrát. Je to nádherný město a upřímně nás baví jen tak se tu procházet a objevovat, hledat co dělat… Je to tu krásný. Navíc vždycky, když jsme přijeli, tak tu byli skvělí fanoušci a koncerty pořád rostou a rostou. A pokud se nepletu, pár let nazpět tu v hitparádách docela vystřelil náš singl „Monsters“, ne? To bylo úžasný. Když jsme o tom slyšeli, bylo to hrozně milý překvapení.

Říkáš, že vaše koncerty tu pořád rostou. Když jsi vzpomenu na ten minulý, byl to docela skromný prostor ve srovnání s arénami, ve kterých hrajete v Americe. Jak tenhle kontrast vnímáš Ty?

Hele, nám to nevadí, protože jsme za kariéru zvyklí hrát v prostorách všech velikostí. V tomhle jsme napříč světem docela nekonzistentní. Jednu chvíli hraješ v aréně a pak v klubu pro 3000 lidí. Víš co, tak to prostě je, pokud chceš někam růst.

Takže nám nevadí, že je to různorodý. Třeba dneska je to jeden z těch menších klubů, kde jsme poslední dobou hráli, ale mám pocit, že z toho půjde skvělá energie. Bude to bližší a bude to prostě rokenrolová show. Navíc je zábava mít v rámci turné trochu od každého. Je hezký moct hrát na stadionu a pak být o pár týdnů později zpátky v klubech. Baví nás to, protože je to furt něco novýho.

V jednom rozhovoru jsi vaši kariéru popsal jako takový hezký pomalý rozjezd. Hádám, že za ty roky jste už zažili leccos… Je ještě vůbec něco, co by vás mohlo překvapit? Třeba na tomhle turné?

Hele, já ti nevím, pravděpodobně? (smích) Ono se vždycky něco najde. Ale myslím, že jsme měli kliku. Děláme to už dlouho a jsme upřímně vděční, že, jak už jsem říkal, ty koncerty pořád rostou.

Pro mě je třeba milé překvapení to, že i po víc jak dvaceti letech si lidi pořád užívají a zajímají se o naši novou hudbu. A jsem si vědomý, že to takhle není vždycky. Když jako kapela existuješ už delší dobu, někteří lidé tak trochu lpí na tom, jak k tobě přišli, na starší tvorbě… a pak se z toho stane tak trochu otázka nostalgie. A ač si myslím, že i to je součástí našich shows, je skvělý vidět tu reakci, kterou lidi mají na nové album a nové písničky.

Takže máš pocit, že se vám podařilo „vyrůst“ a vyvíjet se společně s vaší fanouškovskou základnou?

Jo. My s touhle kapelou začali v době, kdy jsme byli na střední. Když jsme sem přijeli poprvé, byli jsme děcka. Teď jsme třicátníci… a naši fanoušci vyrostli spolu s námi. A je úžasný být v pozici, kdy jsou tu lidi, kteří na tebe chodí už deset, patnáct let. Je strašně skvělý se rozhlédnout a vidět známé tváře. A jedna z věcí, co mě docela dostává, je, že fanoušci teď berou na koncerty svoje vlastní děti. Lidi, kteří vyrostli na naší hudbě a chodili na nás, když nám bylo devatenáct, dvacet… Teď je vídám s jejich dětmi a je to úžasný. Vychovávají další generaci punk-rockerů. Miluju to.

Zajímavé je, že jste za tu dobu nikdy nevyměnili sestavu. Od roku 2003 jste to vy čtyři. Jak to sakra děláte? Protože tohle se nevídá tak často.

Jako jo no… Měli jsme fakt strašný štěstí. Myslím, že je to hodně o komunikaci. Podle mě jsme všichni dost upřímní ohledně toho, co od téhle kapely zrovna chceme. Je to chvilku nahoru, chvilku dolu. Ale dokud to řešíš otevřeně a zajímáš se, jestli jsou všichni spokojení, jestli dostávají to, co chtějí (ať už kreativně nebo na turné), jestli toho není moc, jsme všichni na jedné lodi.

Navíc jsme prostě fakt dobří kámoši, to tomu taky pomáhá. Ale hlavně jsme opravdu vděční, že tohle můžeme pořád dělat. Nebereme to jako samozřejmost. Mít pořád co říct je v hudbě jeden z nejtěžších úkolů. Takže fakt, že to furt můžeme dělat, nás drží při zemi a pořád to milujeme.

Zmínil si novou tvorbu a nemůžeme opomenout vaši desátou desku EVERYONE’S TALKING. Poprvé jste vydali album kompletně na vlastní triko. Jak se to promítlo do procesu jejího psaní a nahrávání?

Dobrá otázka. Ze mě byla největší změna v tom, že to bylo fakt kompletně na nás – dohlíželi jsme si na to sami, řešili jsme si marketing… Máme to štěstí, že za naší nahrávací společností stojí další nahrávací společnost. Je tam infrastruktura a tým, který odvádí skvělou práci a v při nahrávání nám hodně pomohl. Ale veškeré nápady a to, jak půjdou ven, se řešilo interně. Což bylo trochu děsivý a zneklidňující. Na druhou stranu po tolika letech kariéry už docela víme, co funguje a co ne. Teď jsme toho mohli víc využít, a to bylo super.

Přinesla tahle plná tvůrčí svoboda i nějaké výzvy?

Asi jen jak doladit zvuk a ujasnit si, co přesně chceme dělat. Podle mě to tentokrát bylo hodně o tom najít, co mají lidi na All Time Low rádi nebo co je k nám přivedlo, ale zároveň se kreativně posouvat a zkoušet nový, fresh věci. (I abychom se my sami cítili pořád kreativně fresh.) No a pak to všechno nějak skloubit dohromady. Což není nikdy jasně daný a chce to čas, je to proces. Ale jakmile to album bylo hotový, řekli jsme si: „Ok, tohle je ono.“

V jednom rozhovoru jsi říkal, že track „The Weather“ pro vás byl takovým základním kamenem celého alba. V čem přesně ho formoval?

Kdykoliv nahráváme desku, začne to prostě psaním jednotlivých tracků. Nikdy přímo neplánujeme, že ‚teď pracujeme na albu‘. Ale v průběhu toho přijde pár písniček, které se stanou, jak jsi říkala, takovými stavebními kameny. Bylo to tak se „SUCKERPUNCH“, bylo to tak s „The Weather“. A jakmile se na ně začneš soustředit, dá ti to představu, jak chceš psát dál a formuje to ty další songy.

A myslím, že právě u „The Weather“ jsem si řekl: „Ok, teď už máme nějakou kostru pro další desku.“ Najednou jsme věděli, co potřebujeme, co nám na ní ještě chybí a na co se máme soustředit dál, což nám pomohlo dát to celé dohromady.

Jsou na té desce nějaké písničky, které jste měli v šuplíku už delší dobu?

Hele to je… ne, asi ne. Jsou tam jenom novinky. Všechno to bylo tak nějak napsané přímo pro tohle album. Ne že bychom neměli nějaký záložní inventář písniček – občas z něj něco vytáhneme, občas ne. (smích) Ale u téhle desky jsme začínali od nuly.

A máš z jejího nahrávání nějakou oblíbenou vzpomínku?

Bavilo mě na tom, že jsme to nahrávali v našem vlastním. Máme v Nashvillu svoje studio a teď jsme tam poprvé nahrávali něco většího. Takže asi to – být ve svém, nahrávat desku pod vlastním labelem. Všechno se to sešlo v ten správný moment a bylo to skvělý.

Už jste měli nějaký čas otestovat nové skladby naživo. Která Tě nejvíc baví hrát?

…všechny. (smích) Ne, je to super, protože lidi novou tvorbu přijali fakt dobře, což nás moc těší. Je skvělé tam jít, hrát a vidět, jak lidi paří na nové songy. Proto to děláme a hrozně si to užívám. Za mě by to byla „Little Bit“, která naživo fakt šlape, a pak nejnovější singl „Falling For Strangers“. Nedávno jsme ho přidali do setlistu a funguje taky dobře.

Trouble Is (pun intended), jak s deseti alby na kontě vůbec sestavit setlist? Protože se nezavděčíš všem…

Ne, to nikdy. Vždycky se najde někdo, kdo bude říkat: „Jak to, že jste nezahráli tohle?!“ (smích) To se stává a je to v pohodě. Každopádně je to výzva. Myslím, že máme pár songů, které už se staly takovými klasikami. A pak se tam samozřejmě snažíme nacpat něco z těch nových. Takže ti zůstanou tak čtyři, pět slotů, kam můžeš dát cokoliv, co prostě zrovna chceš hrát.

Už na to máme docela osvědčenou formulku, jak to vyvážit, aby bylo co nejvíce lidí spokojených. Ale stejně ti z toho vždycky někdo vypadne, což je na prd. Takže se to každé turné snažíme obměňovat a nehrát furt ten stejný set. Pořád se to nějak proměňuje a vyvíjí.

Jsou teď nějaké písničky, které bys osobně chtěl hrát, ale musíte je vynechávat?

Jo. Na předchozím albu je track „Kill Ur Vibe“. Na koncertě jsme ho ještě nehráli a za mě bych určitě chtěl. Někdy bychom ho měli vytáhnout.

Takže co vlastně můžou fanoušci čekat od All Time Low koncertu v roce 2026?

Myslím, že to, co mám na našich koncertech rád, je ten pocit komunity, který v sobě nesou. Lidi tam jsou, aby si to užili, kryjou si záda a dávají na sebe pozor. Toho si poslední dobou opravdu vážím. Je to prostě párty se skvělou, pozitivní atmosférou. To je něco, co jsem na koncertech a hudbě vždycky miloval já osobně. Vytváří komunitu a pocit sounáležitosti. Místo pro lidi, kteří si možná jinak připadají, že nikam nepatří. O tom to celý je.

To je něco, co bylo vždycky spojované s pop-punkovou scénou obecně. Což mě přivádí k poslední, velmi důležité otázce: V nedávném rozhovoru jsi zmínil, že kdyby existoval Mount Rushmore pop-punku, určitě by na něm byli blink-182 a Green Day. Kdo dál?

Ty jo… no, Green Day, blink-182… Pak by tam asi museli být The Offspring. A pak… Tohle je hrozně těžký, je tam toho spoustu. Lidi na mě pak budou řvát, že jsem zapomněl na někoho, na kom se všichni shodnou. (smích) Hele, z téhle generace asi NOFX? Jo, byli by to NOFX.

A máš nějaký závěrečný vzkaz pro vaše české fanoušky?

Jasně. Máme vás moc rádi. Děkujeme za všechno, děkujeme za podporu. Děkujeme, že o nás říkáte kámošům a umožňujete těm koncertům růst. Pojďme v tom pokračovat a uvidíme se zas brzy.

Děkujeme D Smack U za zařízení rozhovoru a za skvělý koncert. Report z koncertu si můžete připomenout zde. Rozhovor zpracovala Šárka.