Houstone, potřebujeme kapesníky a slovník. Casey měli Bike Jesus v hrsti (Fotoreport)

„V moshi jsem ještě neplakal, ale všechno je jednou poprvý,“ padá vedle mě před pódiem zaplněného Bike Jesus. Výstižné.

Do Prahy se totiž po koncertní pauze navrátili Casey, aby dohnali resty a objeli Evropu s opožděným turné k albu How To Disappear, které vyplnilo zhruba třetinu sobotního setlistu. Během večera se však dostalo i na zaručené kudly do srdce, nové objevy i jednu oslavu narozenin.

Sonya

Jeho úvod si vzali na starosti sympatičtí Sonya. Post-rocková partička z Budapešti pro pražskou a berlínskou zastávku zaskočila na line-upový slot, který pro zbytek tour patří německým Watch Me Rise. Těch se však dočkáme již za pár týdnů v rámci United Islands, a tak jsme ocenili obměnu a možnost rozšířit si hudební obzory.

Poté, co opadá atomový hřib kouře (a s ním i mé obavy, že po zbytek setu budu potřebovat respirátor), se na pódiu rýsuje skupina vybavená sehranou trojicí kytar a poutavým hlasem zpěvačky Sonya Korbucz. Čtveřice se rychle zapisuje jako zruční mistři build-upů a shoegazových riffů, které chytají pozornost plnícího se klubu a ladí ho na tu správnou vlnu. Kromě anglicky zpívané tvorby dochází i na jeden song v mateřštině, vyslaný jako zbožné přání před maďarskými volbami. A jedno přání dostává také usměvavá frontwoman, která měla právě toho dne narozeniny. Tak snad na tuhle oslavu a její gratulanty jen tak nezapomene. Rozhodně je rádi znovu uvidíme.

Lastelle

Další na řadě jsou britští Lastelle, kteří se stali velmi milým překvapením večera. Vlastně šlo o takový set hudebních plot twistů. První přichází hned s úvodní „Pine“, když se prostory rozeznívá zvuk trumpety. Na papíře možná zvláštní, v praxi však chutné koření tohohle post-hardcorového mixu.

Druhý s uvědoměním, že krásné jemné vokály nepřichází (jak je zvykem) z popředí stage, ale od hory jménem Mike Hayden, jež u nich zvládá zároveň mlátit do bubnů. Poslední chybný předpoklad je pak vyvrácen zjištěním, že naspeedovaná tečka běhající pod pódiem není skalní fanoušek, ale frontman Adam Rigozzi, který se rozhodl, že stage je luxus, ne nutnost, a většinu setu strávil přímo v davu. Ono pódium by mu ve změti vlasů a pěti namačkaných muzikantů bylo pravděpodobně stejně malé.

Výsledný efekt? Lastelle absolutně strhli od prvního songu a z české premiéry si odváží zástup nových příznivců. Ti se ochotně nechali naučit slova závěrečné „Breathe Me In“ nebo rozsvítili klub pomocí mobilů. Syté skladby bez hluchých míst naživo fungují ještě lépe než na nahrávkách, a ačkoliv přerývající se rytmy možná trochu zkomplikovaly práci mosherům, Rigozzi je beztak strhává k pitu, jenž sám hodnotí skórem 10/10.

Tohle se prostě povedlo a zdá se, že Lastelle to s upřímným vděkem věděli také. „I když zníme smutně a naštvaně, jsme hrozně šťastní,” zní z pódia, zatímco pětice děkuje za turné s Casey, které si vysnila od začátku kariéry.

Casey

Právě s příchodem hlavních hvězd jako by se atmosféra dočasně trochu zklidnila. Zvláště v kontrastu s rozpumpovaným Adamem, frontman Tom Weaver může na první dobrou působit trochu odměřeněji. Je ale třeba neplést si klid s chladem. Casey nejsou kapela, která by na sílu lítala po stagi a burcovala davy. Spíš hudba, která mluví sama za sebe, texty co bodají hodně hluboko a hlas, který se umí zatřást nebo přitvrdit přesně v ten správný moment. Neždímají z publika jen rychlý výboj adrenalinu. Spíše si nenuceně řeknou o plnou pozornost a vpijí se pod kůži.

Tom tak odzpívává velkou část setu se zavřenýma očima a prostou poučkou: „Užijte si následující minuty způsobem, který uznáte za vhodný a který neomezuje druhé.” A jak řekl, tak dav udělal. První třetina, odpálená trackem „Unique Lights“, se nese spíše ve znamení novější tvorby a zdvořilého rozjímání. Zlom ale přichází někde mezi „Great Grief“ a první pořádnou emoční ránou na solar „Fluorescents“. Ke slovu se dostávají starší kousky a publikum dokazuje, že ačkoliv texty Casey občas vyžadují zalistování Oxfordským slovníkem angličtiny, fanoušci je mají našprtané na výbornou. Energie i hlasitost v davu stoupají a se společně odzpívaným závěrem „Happy“ mi naskakuje husina způsobená i něčím jiným než chladem večera profukujícím závěsy ve vstupu klubu.

Set neztrácí momentum a my se z alba Where I Go When I’m Sleeping dočkáváme ještě neméně úderných „Bruise“ a „Phosphenes“. Závěrečná triáda pak jen definitivně zandává smrtící knock-out. „Hell“ se rozjíždí i pod pódiem, na „Teeth“ náladu pozvedá rozesmátý feat s Mikem z Lastelle a finální „Little Bird“ zajišťuje, že tenhle koncert bude doznívat ještě dlouho po kolektivně poctivě odřvaném: ‚Someday you will ache, the way I ache.‘

Casey ukázali, že jsou zpět ve výborné formě a umí zároveň rozesmát, dojmout i nabudit. Děkujeme Rock for People Concert za tenhle zážitek a budeme se těšit na příště.

Foto: Adam // Text: Šárka