Tanec s vnitřními démony a Florence + The Machine: Koncert jako kolektivní modlitba (Report)
Spirituální prožitek, kolektivní duševní očista a osobní traumata měnící se ve svítání na konci pekelně dlouhé noci prostřednictvím tance a skákání. Přesně takovou katarzi dokázala vyvolat show Florence + the Machine, která byla sice pražskou premiérou, ale pro všechny zúčastněné působila jako domov. Ostatně samotná Florence Welch při koncertu sdílela všeříkající poznatek: „Prague feels right.“
Na poeticky mystickou vlnu dav nejprve naladila Paris Paloma. Britská zpěvačka má rozhodně co říci – svými texty se vyjadřuje např. k genderové nerovnosti, a jak prokázal závěrečný hit „Labour“, posluchače dokáže zaujmout uhrančivým rytmem i pod kůži se deroucím storytellingem. Zazněl také připravovaný singl „Miyazaki“, který otevírá téma lásky k umění a nenávisti k AI. Paloma se již v létě vrátí do Česka, kdy se představí na Colours of Ostrava. Svůj supportující set strávila zejména poblíž své kapely na hlavní stagi, kde většinu výstupu protančila – doufám tedy, že na Colours dostane ještě o něco více prostoru. Molo Everybody Scream Tour zasahující do většiny plochy určené pro stání totiž posvátně vyčkávalo až na příchod své vůdkyně…
Florence + The Machine se do Česka vrátili po sedmi letech – doposud jediné tuzemské vystoupení proběhlo na Colours of Ostrava. Čtvrteční večer v O2 areně se tak stal ideální příležitostí k tomu, aby dívky vytáhly šaty a ozdobily si účesy květinami. Florální motivy vévodily také červeně osvětlené plachtě, která o pauze překrývala molo. Samotný začátek show byl teatrální, a především navodil gotickou atmosféru charakteristickou pro aktuální turné. Zatímco se ozývaly hororové výkřiky, na plachtě se představovaly siluety svíjejících se ženských těl – tanečnic a členek „witch choiru“, které působily jako oživlé noční můry a zpěvačku v průběhu večera doprovázely (nebo spíše intenzivně následovaly), díky čemuž často vyvstávalo dilema, kam upínat pohled.
Plachta stržena. Z útrob mola v závoji páry nadpozemsky vystoupila Florence Welch a přesně v tomto duchu se neslo celé vystoupení. Mnohokrát se tajil dech a docházelo k momentům přesahujícím všechny přítomné. U úvodní „Everybody Scream“ brázdily kužely světla různé části šílejícího davu, který s úderem prvních tónů proměnil plochu určenou na stání v plochu určenou na skákání. A že se to po zbytek show už jen stupňovalo… Když Welch později během skladby „Spectrum“ pobídla sedící sektory, aby se už konečně také přidaly, kdo by tak podmanivé pozvánce k oddávání se kolektivnímu uhranutí odolal – na nohou byli rázem všichni.
Novinky z alba Everybody Scream se mísily se starší tvorbou, přesto vše fungovalo především jako celek, jehož leitmotivem je znovuzrození symbolizované kontrastem světla a tmy, ať už jde o blikání reflektorů rozjasňujících temnotu, nebo samotnou tvorbu obsahující osobní temné momenty, jimiž ale prosvítá naděje. Ostatně nic není černobílé, stejně ambivalentní je Florence, která dokáže přejímat podobu múzy z pekel i téměř andělské bytosti. Zpěvačka šetří slovy, ale když už publikum oslovuje, pak pár větami tne přímo do živého, např. při třetí skladbě „Shake It Out“ deklarovala, že ať už si každý z přítomných prošel čímkoliv, tímto večerem procházíme všichni společně.
Zde se odkrývá další aspekt show Florence + The Machine – podstatně ji spoluutváří fanoušci stržení ke kolektivním reakcím. Welch měla před molem přistavenou menší platformu, díky které se mohla ještě více přiblížit k fanouškům v předních řadách, kteří k ní napřahovali dlaně. Když poté při „Sympathy Magic“ obcházela dav podél barikády, kde je objímala a chytala za ruce, zatímco pořád dokola zpívala text skladby „So come on, come on, I can take it / Give me everything you got / What else, what else, what else“, nešlo si nevzpomenout na Ježíšovo uzdravování nemocných. Welch jako by dotekem (a samozřejmě také hlasem) odnímala bolesti duše všech přítomných. Po tomto čísle následovala už pouze přídavková část, která přinesla katarzní vrchol.
Florence Welch nejprve všechny podnítila k rozdováděnému osvobození, když poprosila o schování mobilů a přiměla dav vyskákat vše tíživé při písních „Dog Days Are Over“ a „Free“, aby nakonec zase vyvolala všudypřítomné utišení. Závěrečná „And Love“ se stala manifestací či nadějeplným proroctvím pro všechny zúčastněné. Welch ještě naposledy sešla k fanouškům v předních řadách, kde jednoho šťastlivce objala, zatímco neúnavně až do šepotu opakovala úryvek „peace is coming“ působící jako mantra.
Kdo během večera netančil se svými vnitřními démony, neskákal na pobídnutí Florence Welch, nenechal se rozbrečet až příliš osobním veršem, nebo neodcházel s pohlazenou duší, ten jako by tam snad ani nebyl.
Díky Live Nation za dechberoucí zážitek a naviděnou příště (a snad mnohem dříve než za sedm let)!
Text: Anet // Foto: Lucka
Veškerá fotodokumentace v článku byla pořízena na mobilní telefon.
